Právě to si mohli vyzkoušet žáci 9.A a 9.B v hodinách Výchovy pro život.
Před vstupem do třídy si všichni zavázali oči a paní učitelka Škáchová s paní učitelkou Stadlerovou je postupně dovedly do třídy. Četly jim příběh Heleny Kellerové, ženy, která jako malá prodělala těžkou nemoc a v jejím důsledku oslepla a ohluchla. Mezi jednotlivými částmi příběhu si sami vyzkoušeli, jaké to je nevidět a hledat jiné způsoby, jak komunikovat.
Zkoušeli psát druhému člověku do dlaně, tvořit z modelíny, kreslit nebo podle hmatu poznávat předměty. Některé úkoly vypadaly na první pohled úplně jednoduše, ale bez zraku se najednou staly překvapivě náročnými.
„Bylo pro mě těžké mít pořád zavázané oči,“ zhodnotil jeden z žáků. Jiní se po aktivitě vyjadřovali především k samotné Heleně Kellerové: „Byla to borka.“ nebo „Obdivuju ji, že to všechno dokázala.“
A právě o to v hodině šlo – nejen dozvědět se něco o životě Heleny Kellerové, ale také si alespoň na chvíli vyzkoušet, jaké to je, když se člověk nemůže spolehnout na zrak. Žáci tak mohli lépe pochopit, s jakými překážkami se Helena Kellerová musela během života potýkat, a zároveň si uvědomit, kolik věcí v každodenním životě považujeme za samozřejmé.
Barbora Stadlerová
